Po loňském vydařeném cyklistickém zdolání Labe jsme na jaře s Karlem Erbenem přemýšleli, co vymyslet v letošním roce. Nápadů bylo hodně, ale vzhledem k nepříznivé koronavirové situaci jsme  usoudili, že bude nejlepším řešením nepřekročit hranice domoviny. Po krátkém uvažování jsme se společně shodli – když po Tobě bude někdo chtít, aby si jmenoval nějakou českou řeku, co odpovíš? VLTAVA

Bylo rozhodnuto, přípravy proběhly také celkem hladce a co nás potěšilo bylo to, že se k nám  pro tentokrát přidal Tomáš Kožíšek. V této sestavě jsme ve čtvrtek 2.7.  ráno vyjeli na kolách od Erbenovy cukrárny do Hořic. Poté vlakem přes Hradec Králové, Prahu, Písek do Vimperka, tam nás čekala po vystoupení z vlaku  velká bouřka a dvě hodiny čekání na cyklobus směr Kvilda. V šest hodin večer jsme byli tam, sedli na kola a vyrazili k prameni Labe vzdálenému 6 kilometrů. Fotit se samozřejmě muselo, i když pro mě osobně to bylo veliké zklamání, pramen Vltavy žádný dechberoucí přírodní úkaz. Od pramene jsme začali stoupat k nejvyššímu bodu celé výpravy – k rozcestí Pod Stráží (1285 m.n.m.), odtud nás čekalo klesání na Bučinu (hraniční přechod, kde i dodnes můžete vidět pozůstatky hranic z dob komunismu), poté nás čekalo zhruba 40 kilometrů přes národní park Šumava do Nové Pece, malé vesničky, tam jsme byli v devět hodin večer a tam jsme také za vydatného deště v místním malém kempu přespali pod pergolou ve spacích pytlech. První den tedy zdoláno 53 kilometrů.

Druhý den  před šestou  budíček a v šest hodin již v sedlech kol podél Schwarzenberského kanálu do Frýdavy, kde nás čekal přívoz přes přehradu Lipno do Frymburku, tam jsme opět naskočili na kola a přes hráz přehrady se vydali do Vyššího Brodu, ráje všech českých vodáků. Odtamtud jsme pokračovali k hradu Rožmberku. Dál jsme podél Vltavy pokračovali směrem k Českému Krumlovu, kde nás průjezdem města příjemně překvapil celkový klid zapříčiněný absencí turistů. Z Krumlova nás čekala cesta přes České Budějovice na zámek Hluboká nad Vltavou. Poté po překrásné cyklostezce jsme dojeli do kempu Rusalka u Hněvkovic a tam jsme přespali v chatce. Tento den jsme zvládli krásných 144 kilometrů.

Třetí den opět výjezd zase v šest ráno, v plánu bylo 120 kilometrů. Nakonec jsme v tento den viděli samotnou Vltavu pouze třikrát – u Zvíkova, u hráze Kamýk a při přejezdu Živohošťského mostu – jinak jsme jeli stále po okresních silničkách vedoucích mimo břehy Vltavy. Když jsme přijeli za Štěchovice k soutoku Vltavy a Sázavy, začali jsme řešit nocleh. Po mírném večerním bloudění jsme přijeli do kempu ve Vraném nad Vltavou v deset hodin večer. Tato část celé trasy byla k nejhorší částí celé vltavské výpravy. Nakonec jsme denní kilometrový plán lehce překročili, zvládli jsme 162 kilometrů.

Čtvrtý den jsme za krásného počasí vyjeli směrem ku Praze, v osm hodin ráno jsme byli na Karlově mostě zcela sami, bez kohokoliv jiného jsme si tu užívali nádherný a ojedinělý moment klidu. Od této památky nás čekala stezka k Tróji a odtud už jsme měli namířeno k Mělníku. Po cestě jsme ještě museli využít služby přívozu v Lužci nad Vltavou a město na soutoku Vltavy a Labe nás přivítalo v jednu hodinu po poledni. Z Mělníku jsme už jeli domů vlakem – letošní mise podél Vltavy, celkově tak 439 kilometrů, byla úspěšně bez nehod a ve zdraví splněna